Přetékající pohár Já držím pohár ve své dlani. Je zpěněný a přetéká. Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka. Jenž čeká, zdali víno jeho se do brázd vyschlých rozleje, na snivých květech v jiných světech zda zavěsí své krůpěje. Jenž čeká, zda se sehnou květy pod onou tíží ku zemi. Jenž čeká, zdali jiné světy rozzáří svými vůněmi. Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka. Já držím pohár ve své dlani: své srdce, které přetéká. Puberta Příliš záhy lásky o hodech mně pěla, o zhýřených nocích, o náručích děv, příliš záhy znavil údy mého těla její lákavý a slibující zpěv. Ale marně ruce mé se vztahovaly ku prostřeným stolům, byť jen po zbytcích. Na svá prsa, v nichž se žáry masa vzňaly, rval jsem jenom chimér mlhovitý sníh. Ó, ty dlouhé noci zoufalého bdění, když se v okna jitro stále nevrací, a když tělo, pro něž není ukojení, v nelítostné temno tupě krvácí. Neděle Slunce umírá s večerem. Ve prachu zvířeném davy vesele proudí Praterem. Lid jednou v týdnu se baví. Čas nudný v hospodě zabíjím. Co venku je rušno a živo, zdlouhavým douškem dopíjím z prasklé sklenice pivo. Tobě, má milá, na zdraví! -Víš, za dar tvého těla, když jsi se v extázi pohlaví úděsem přijetí chvěla. Na zdraví tobě a na zdraví všem, kdož tebe užili, drahá, a všem, které ještě vášnivým rtem ve křeči zulíbáš nahá! Kol oken hrne se v soumraku dav příručích, prostitutek, žen s dětmi, služek a vojáků. Mně zpívá nad hlavou smutek: že pijáku dotěrná reflexe požitek z opilství kazí, že marně vzněcuje člověk se, když v duši skepse ho mrazí. Pozdrav rodnému kraji Den slunce je a vůně plný. Oslněn kráčím krásou dne. Obilím táhnou dlouhé vlny po lánech půdy úrodné. Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat požitek turisty a dost. Vzpomínat hnusno. Dobře je snad, že k srdci mému nepřirost. Láskou jej nezdravím, leč smíchem. Mně vstříc po žluté silnici jde měšťák s naduřelým břichem se svojí tlustou samicí. Dost možná: Zde se narodili a žili v tupém štěstí svém. Několik bytů zalidnili života schopným potomstvem. A až kdys naplní svá léta, pak spát zde budou v pokoji a ještě vděčně ten kout světa svou vlastní mrchou pohnojí. Bezcestí Má nečinnost se mně již k smrti hnusí a k práci své jsem vždy byl bez lásky. Ó, moci rázem roztrhati v kusy své cíle, poměry a závazky! Však nově začít - je to bezvýsledné, když zklamání mé všecko proklíná, a ruka moje, sotva že se zvedne, již znavená mi padá do klína. A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou, tak slinám světa nastavil bych líc a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou, své tělo šel bych prodat do ulic. Po nás ať přijde potopa Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou, co lidstvu nové ráje chcete stvořit, vám zpívám píseň na rozloučenou. Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času, rez s pochvou srostlí meče rukojeť. Brutální zpěvnou, lehkovážnou chasu v svém srdci jsem si zamiloval teď. Mí přátelé se v sympoziích baví, by zase zítra klesli do bídy. Na večer z loží zvedajíce hlavy se v duchu těší: Diem perdidi. Se zbožnou úctou nelíbají holku, je nevábí zjev plodných samiček. V kavárnách nočních u politých stolků jsou rytíři pochybných dámiček. Mám za přátele marnotratné muže. Z nás každý rád svou hřivnu zakopá. My do svých vlasů vplétáme si růže, a po nás - -! což - ať přijde potopa! Noc byla touhou přesycená Já nehledal jsem vilnou Frynu pro flirt a k ukrácení dne. Utišení jsem na tvém klínu pro srdce žádal neklidné. Noc byla touhou přesycená a vábila a lákala. V tvé jizbě lampa rozsvícená, vím, že můj příchod čekala. A lože ztřísnilo se krví.- A já se zachvěl vědomím, že srdce tvé jsem vznítil prvý, a že je prvý rozlomím. Demaskovaná láska Dobře jsem jeď a dobře jsem pil na večer ve Pšorrbroji a v noci jsem se nasytil smyslnou láskou tvojí. Tvá malá ramena líbal jsem něžně znova a znova. V přívalu vděčnosti říkal jsem sladká a dětinská slova. Nevím ženo, jak v tobě ďas vzbudil šlapanou pýchu, že ironizovat začal's vážnost našeho hříchu a sliby, které se neplní, a vášeň, co do rána zchladne, a něhu, jež nitro nezvlní, za niž se zastydím za dne. Namrazilo mne. Pravdy slov tvých vědom byl jsem si zcela. Drzé své ruce jsem zahanben zdvih' z tvého dívčího těla. Píseň Vím, skepse má je příliš tvrdá, a mysl má je příliš hrdá a výsměch zlý a rouhavý extáze moje otráví. Rád v noci bdím a ve dne dřímám a paradoxní názory mám. Své lásky k zášti přinutím a přátele si znechutím. Je pro mne málo směrodatný soud bližních dobrý jako špatný. V čas pole svá si pokosím. A o pohřeb se neprosím. Miluju severní nebe Miluju severní nebe bílé a bez citu, kterým se marně prodírá slunce chladné a bez svitu. Miluju severní pláně se smutkem zavátých cest. Miluju večerní mlhy severních velkoměst. Miluju severní muže těl těžkopádných a mdlých s bezradnou, truchlivou touhou v srdcích tesklivých. Miluju severní ženy bázlivě stulené v tmách, které prožívají své lásky v snech a vzpomínkách. Perspektiva Má milá rozmilá, neplakej! Život už není jinakej. Dnes buďme ještě veselí na naší bílé posteli! Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví. Elegie Vše zklamalo mne. Srdce žen mně milých, vím to dnes, nikdy zprudka nevzňal cit. A přátelé mí v nestřežených chvílích svou surovost mně dali pocítit. Jen, Marie, ty ještě drahá jsi mi. - A já tvou duši přišel otrávit, bych nudné hejsky řečmi cynickými u plných sklenic mohl pobavit. Má dnešní láska jiné vzezření má. V mé pusté jizbě zima vane tmou. Mně je tak smutno. Upracovanýma rukama stiskni horkou hlavu mou! Na dálném jihu snad Reflexy severu jsem vsál pletí pobledlou, znavený rytmus líně mou krví bije mdlou, Mně vášeň žádná duší vítězně nehřměla, jen žhavé barvy snů mých bolestně setřela. Truchlivá moje láska v své něze dojemné mé tělo vysiluje a enervuje mne, tesknoty sirný plamen horečně roznítí, však mojí touze nikdy, té nedá zemříti. Nemožno, aby vzňaly mé srdce do žhava ty loutky, které matka s přívažkem prodává, a ženy, pro kus chleba co tělo ztřísnily, a ty, jichž smysly bída a práce ztupily. Kdes v zemích bez kultury, na dálném jihu snad, je bytost, již bych mohl vášnivě milovat, ječ moji touhu mohla by zdusit zúplna, brutální, silná, divá, jak zvíře smyslná. Epilog Ne, tohle není život, o němž pěly naděje v představ žhavé orgii. Čekal jsem vášně, jež by sopkou vřely, a vysílení, která zabíjí. Mdlobu a hnus mně láska vstřikla do žil, lítost, již marně ironizuju. Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil v svých předrážděných snech, teď lituju. Ze srdcí závoj nekles' pod mou rukou, jen sarkasmy se v slovech zablýskly. Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou, před cynismem se do tmy přitiskly. Na místo vzdoru ohněm planoucího a zvonů v bázni hřmících na poplach viděl jsem skleslost davu stupidního, žvýkajícího novinářský tlach. Z divadel dvorních nuda vyhnala mne, z promenád žebrající mrzáci. Z chansonett laxních bída řvala na mne a z grimas duše, která krvácí. Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela, a v něžnou přízeň duší citlivých, čekal jsem vzpurná, vzdorovitá čela a bujných retů rozpustilý smích.- - Naděje lhavé duši otrávily a zoufalství se vrhlo na sousto. Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly a již se zříci ho přec nejsou s to. Mé srdce divě životu se rouhá, mé srdce divě život miluje. Přec mrtvoly snů bolestná má touha za novou fikcí v běh mne bičuje.